Terka Fajksová je první Češka, která dosáhla titulu Miss Earth (2012). Byla kapitánkou extraligového brněnského volejbalového týmu a teď jí přistane titul maminka. Zeptali jsme se jí na její první brigády i na to, jak těžká byla cesta k titulu Miss Earth.
Do devatenácti nebo dvaceti let jsem hrála vrcholově volejbal a když došlo na to, že jsem za to měla pobírat plat, tak jsem nakonec skončila. Moje první brigáda byla v modelingu. Nějak v sedmnácti letech mě oslovil agent, jestli bych to nechtěla zkusit, že jsem vysoká a hubená, to mě dokonce oslovila agentura Czechoslovak Models, kteří mi nabídli přehlídku v Karlových Varech pro Pierre Cardina. Takže tohle byla má první práce a zároveň brigáda, tenkrát se tím moc živit nedalo. Dalo mi to do života první velkou zkušenost s modelingem, poprvé jsem: nazula podpatky, šla jsem na molo a svítil mi reflektor do obličeje, až jsem málem oslepla.
Vysněné určitě nebylo. To nějak přišlo samo, prostě hubená a vysoká holka nad 180 cm. Když jsem přemýšlela, co bych chtěla dělat, tak jediné, co mě napadalo, bylo v souvislosti se zvířaty, klidně i v JZD. Chtěla jsem být veterinářka, když jsem se rozhodovala, kam na střední i vysokou školu. S tímto povoláním se ale pojí i uspávání zvířat a to by mi dělalo problémy, tak jsem se vytouženého zaměstnání musela vzdát. V průběhu kariéry mě ani tak nepotkaly strasti jako promarněné šance. Možná mě trochu mrzí, když už jsem měla tu možnost zůstat v zahraničí, třeba v New Yorku, že jsem nevyzkoušela casting na Victoria Secret, který byl tenkrát možný.
To by bylo tak na dvě stránky nebo na dvě hodiny. S titulem došly především kontakty, ty díky tomu mám dá se říct po celém světě. Byli to lidé z vyšších vrstev, střední třída, ale i ti nejchudší, kterým jsem posílala třeba oblečení. Rozhodně jsem tím přehodnotila svůj životní styl a životní hodnoty. Je to poměrně těžké, když člověk vidí strasti a problémy – třeba když vidí ty holé pláně, jak se masivně odlesňují a než to uvidí na vlastní oči, tak vás to třeba ani nenapadne. Pak tam dojedeš, tvé jméno přitáhne novináře a najednou se o tom mluví.
Byl to tenkrát tajfun Jolanda (tajfun Haiyan, který si na Filipíních vyžádal 5 235 potvrzených obětí), a to bylo zrovna v období, kdy jsem tam byla. Když ta bouře přišla, byla jsem v Manile, což bylo x set kilometrů. Tenkrát jsme pomáhali tak, že jsme v obrovských továrnách dávali dokupy zásoby jídla (rýže, voda a další věci). To jsme dávali do pytlů a rozváželi lidem v postižených oblastech.
V mém případě jsem naštěstí odříkání nemusela řešit, třeba ohledně jídla. Modeling je jak o pózování a nošení krásných šatů, tak také o tom, že když máš nohu velikost 40, ale je tam velikost 37, tak to musíš obout a jít. Nikoho nezajímá, že v tom musíš stát třeba 35 minut. Dál je modeling celý o čekání. Ráno třeba fitting (proces, kdy návrhář a asistenti upravují oblečení na míru modelky, která ho bude prezentovat), pak čekáš třeba osm hodin. Takže modeling je hlavně o čekání, o příležitostech a také o štěstí na castingu. Já teda byla asi jenom na dvou nebo třech v životě, ale když tam jdeš s dalšími třeba osmdesáti lidmi, kteří vypadají podobně jako ty, tak je to o štěstí, jestli tě vyberou nebo ne. Modeling je také o cestování, to mi dávalo vždycky nejvíc zabrat. Když někam letíš, očekává se, že budeš vypadat „fresh“, což je po delším letu opravdu těžké.
Pyšná, já teď musím oddělit trochu ten Miss svět od modelingového. Na sebe jsem asi nejvíc hrdá, že jsme zvládla tu první přehlídku, to byl Pierre Cardin, byla to opravdu velká akce a já tenkrát neuměla chodit na podpatcích a už vůbec ne jako modelka, takže tu bych dala jako číslo jedna. Potom samozřejmě každá jedna přehlídka, kterou jsem šla pro velké návrháře. Byla to naprosto úžasná zkušenost.
Postavu mám v genech. Momentálně mám s dítětem ještě o tři kila méně, než když jsem dělala modeling. Mám hodně ráda české jídlo, ať to je svíčková, ptáček s rýží. Nejvíc tedy mám oblíbenou českou, italskou, americkou a francouzskou kuchyni.
Ještě jsem nepřemýšlela, co bude, já momentálně žiji přítomností. Jestli se vrátím zpět do modelingového světa, který je v mém případě v Německu nebo jestli začnu pracovat v oboru, co jsem vystudovala – ještě uvidíme.
Kdyby chtěla být modelkou, tak ať jí je, ale nelíbilo by se mi to. Nevím, jaké zkušenosti mají ostatní děvčata z mého oboru. Já když jsem třeba v zahraničí pracovala, tak mám poměrně špatné, ne ohledně práce, ale chování lidí. Spíše bych ji vedla v tom směru České Miss, to by mi nevadilo, ale bude to určitě doktorka :-D
Být modelkou a Miss Earth zároveň není úplně jednoduchá práce, jak nám Terka přiblížila. Co vy, šli byste to do tohoto povolání?
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
