Máte v sobě cestovatelský zápal, ale nemůžete se odhodlat a zůstáváte na tom samém místě? Tak nezůstávejte, vstaňte a běžte! Svět je krásný, a pokud máte touhu ho poznat, prostě to udělejte. Po zpovědi jedné vášnivé cestovatelky jsme zjistili, že pokud se chce, všechno jde… Ať je tento článek inspirací pro všechny, kteří váhají, ale nevědí, jak na to a kam.
A Darči děkujeme, že se s námi o svůj život, který je převážně o poznávání nových a nových zemí, ve zkratce podělila.
Moje první větší cesta za hranice vedla celkem obligátně do Skotska na jahody :-). Bylo mi devatenáct a kromě vidiny obrovského výdělku tam byla taky touha po trošku delším a dobrodružnějším čundru, než jaký jsem doposud podnikala po naší republice. S tím zbohatnutím to tehdy zas až tak nevyšlo, ale určitě mě takhle zkušenost povzbudila k dalšímu cestování. Na druhou velikou cestu jsem čekala další čtyři roky a těch důvodů, proč se vydat do světa, samozřejmě přibylo. Hlavní tehdy pro mě byla ta pověstná Velká Změna - nebyla jsem schopná dokončit školu, práce mě nijak zvlášť netěšila a přicházela rutina. Dalším důvodem byl fakt, že jsem od malička cestovala prstem po mapě po všech možných koutech světa, dívala jsem se na dokumenty a četla si o zvířatech, která v těch zemích žijí. No a když několik mých známých opravdu vyjelo do Ameriky, Austrálie nebo na Nový Zéland a já jsem díky nim zjistila, že to není nic, co by se nedalo uskutečnit, tak jsem se hecla a odletěla taky :-).
Je to docela ostuda, ale já jsem navštívila poměrně málo států v Evropě, a to nemluvím o Jižní a Severní Americe, tam jsem nebyla vůbec. Když nepočítám země, ve kterých jsem nestrávila ani jednu noc (a byla jsem maximálně v jednom městě nebo na letišti), vyšlo mi číslo 22. Už si vlastně můžu připsat i tu třiadvacátou, a to je Španělsko, kam jsem zrovna teď dojela :-). Každopádně nejsem sběratelka zemí. Na té první velké cestě jsem chtěla vidět "všechno", ale teď, když situace dovolí, preferuji zůstat v jedné zemi co nejdéle a poznat ji líp.
Super práce na zeleninové farmě, Nový Zéland.
Až na nepatrné výjimky, jako byla (spolu)práce se střediskem ekologické výchovy, roční prodávání ve zverimexu nebo brigády v hospodě a na Vánočních trzích, byly ( a zatím pravděpodobně budou) všechny moje práce v zemědělství. Pravidelně sklízím hrozny ve Francii, sbírala jsem jahody ve Skotsku, stříhala jabloně, okopávala dýně, protrhávala kiwi, plela borůvky, umývala zeleninu a otvírala mušle na Zélandu. Když to tak sečtu, dohromady jsem vystřídala okolo třinácti zaměstnání . Důvodem změny místa bylo z devadesáti procent sezónnost dané práce, jen málokdy mě to přestalo bavit.
Kdybych tohle řekla někde u pracovního pohovoru, tak by to asi nebylo ideální, ale baví mě všecko, pokud to nemusím dělat moc dlouho :-). Celkově vzato, nejraději mám všechny práce odehrávající se venku, nejlépe za dobrého počasí. Takže vede sběr hroznů v oblasti Champagne, kde je nádherná krajina, u práce můžeš jíst hrozny a po práci si dát vynikající víno. A trvá to jenom pár týdnů . Co mě ale bavilo hodně a dá se nazvat serióznějším jobem, byla práce pro středisko ekologické výchovy v Moravském Krasu. Tam jsem se snažila zaujmout povětšinou školní výpravy puberťáků krásami geologických procesů a botanických zajímavostí. Ne vždy se to setkalo s úspěchem, ale následné zabahnění v jeskyni se většinou líbilo všem :-). Učitelka ze mě nikdy nebude, ale určitě bych se do budoucna chtěla něčemu podobnému částečně věnovat.
Dobytí Himalájí, Himachal Pradesh, Indie.
Pořád to pro mě bude Nový Zéland. Žila a pracovala jsem tam skoro 15 měsíců, velkou část jsem procestovala a zatím jsem nepoznala zemi, která by se mu vyrovnala, ať už v přírodních krásách, životním stylu, nátuře místních obyvatel nebo celkové atmosféře. Taky si to cestování po Zélandu můžeš díky přívětivé vízové politice legálně a snadno financovat příležitostnou prací.
Jinak bych za další srdcovou záležitost (jestli se to tak dá nazvat po dvou návštěvách) označila Himaláje. Spiti, překrásné a málo známé údolí v Indickém Himachalpradeshi nebo nepálský Národní park Sagarmatha. No a z posledního výletu jsem byla naprosto nadšená Marokem. Bylo to takový to "Jasně, všichni už tam byli, tak bych se tam taky měla podívat", ale nakonec tato návštěva totálně předčila všechna očekávání!
No, to je otázka ! S letenkou na Zéland a (nemalou) peněžní zálohou do začátku mi pomohla rodina, potom už šlo vydělávání a šetření na Asii skoro samo. Většinou je to tak, že někde nějakou dobu pracuju a výdělek pak použiju na další cestování. Samozřejmě to jde líp, když jsou na to vydělávání, šetření a i cestování dva. Snažím se cestovat co nejvíc nízkonákladově - jezdím hromadnou dopravou, jím na ulici nebo si vařím, spím v nejlevnějších ubytováních nebo ve stanu. Taky občas využívám možnosti pracovat pár hodin denně za ubytování a jídlo (WWOOF, HelpX).
Nízkonákladovému cestování jsem vlastně přizpůsobila svůj současný život - po dlouhém rozhodování jsem se rozhodla prodat starý dům po prarodičích, což ze mě sice učinilo bezdomovce, ale mám díky tomu obrovskou svobodu, neplatím nikde nájem a když se budu chtít nakonec někde usadit, mám finanční rezervu.
Občas taky vůbec nepracuju a prostě jenom jezdím na velbloudech :-)! Maroko.
Hodlám :-D. Pořád o tom samozřejmě přemýšlím a ještě jsem nevymyslela nic lepšího :-). Ne, vážně. Naše republika je krásná země, má ideální klima, střídání čtyř ročních období mi naprosto vyhovuje, je u nás relativně levně a lidi taky nejsou zas až tak špatní :-). Musela by nastat nějaká katastrofa, jako radikální negativní změna politické situace, abych si to rozmyslela. Ale jinak, moc se mi líbilo třeba ve Slovinsku nebo Portugalsku, to bych si dovedla představit, žít tam trvale. Ale u nás mám přece jenom rodinu a kamarády.
S maminkou v Thajsku - happening Indonéských studentek aneb Hidžáb je pohodlný :-)!
Vždycky s někým. A určitě ne jen tak s někým :-). Nejde o to, že bych se sama bála nebo tak něco, ale potřebuji sdílet zážitky s tím, koho mám ráda. A protože nemám doteď telefon s internetem, musí být ten někdo se mnou a u toho . A taky je to praktičtější, jak už jsem zmínila. Dá se ušetřit téměř na všem, když jste dva.
Bude to znít asi dost prvoplánově, ale já mám vždycky nejkrásnější zážitek, když vidím nějaké zvíře:-). Většinou je to něco, o čem jsem si jako děcko četla a vůbec by mě nenapadlo, že to někdy uvidím v přírodě. Asi nejsilnější bylo setkání s papoušky Kea na Zélandu, mořské želvy a koráli v Indonésii, modré ovce bharalové v Himalájích nebo třeba polodivoké koně na Sardinii. A kdybych měla jmenovat něco duchovnějšího, tak by to bylo asi dosažení hranice 5000 m.n.m a atmosféra v tibetských dědinách na hranicích Číny a Indie. A jako méně duchovní příklad bych ráda uvedla jídlo, jídlo a JÍDLO !!! Momentálně naprosto vede obrovská vegetariánská jídelna v buddhistickém chrámu v Kuala Lumpur v Malajsii. Gurmánský zážitek číslo jedna!
Stříhání hroznů v Bordeaux, Francie.
Asi nejstrašnější zážitek byl, když mi uletělo letadlo ze Zélandu do Austrálie. Dvakrát po sobě. Vlastní blbostí. Do teď z toho mám noční můry, zdá se mi o tom fakt často :-). Tak to už bych opravdu nerada zažila znovu. Jinak musím říct, že jsem nikde neměla větší problém, nikdy a nikde jsem se necítila vyloženě v nebezpečí ,a pokud se mi něco nepříjemného fakt stalo, tak už jsem to asi zapomněla :-). I když jeden zážitek mě napadl! Při poslední cestě do Indonésie jsme se rozhodli navštívit i Národní park Lore Lindu na ostrově Sulawesi. Nikde o něm nebylo možný najít moc informací, ubytování zmíněné v průvodci neexistovalo a veřejná doprava více méně taky ne :-). Dědiny v parku nám připadaly jak po vystěhování, vypadalo to tam jak někde v Sudetech. Takže nám nezbylo nic jiného, než stopovat. Měli jsme štěstí a vzalo nás totálně přeplněné auto, děcka jsme si poskládali nějak na klín, batohy za hlavu a jeli jsme. Domorodci byli nesmírně sympatičtí, po pár kilometrech nám nabídli přespání u sebe doma, ale když jsme jim řekli, kam se chystáme jít, docela zvážněli a začali se dohadovat. Potom nám začali rozsáhle vysvětlovat, že se v lese pohybují teroristi a zrovna v těch místech, kam míříme, že nedávno jednoho z nich zastřelili vojáci. Jedna z přítomných dam nám ještě pro potvrzení informace podala přes několik dětí svůj mobil, kterým vlastnoručně vyfotila čerstvě rozstřílenou mrtvolu toho teroristy. Tak jsme tam nešli, no:-).
Za pár dnů jsme si o tom v civilizaci zjistili něco víc. Byla to nějaká samozvaná bojůvka hlásící se k Islámskému Státu, která naprosto nesmyslně terorizuje těch pár vesnic v Lore Lindu (mimochodem převážně muslimských). Před několika lety to nabralo na intenzitě, což vysvětlovalo ty vylidněné dědiny a neexistující infrastrukturu.
Této milé rodině jsme pomáhali přebudovat zahradu. Za odměnu jsme od nich dostali vši.
Teď použiji slova mého muže. Není z těch, který by musel obsáhle hodnotit všecko, co zažívá nebo vidí (od toho jsem já ), ale nedávno z ničeho nic řekl něco, s čím naprosto souhlasím. "Cestování je nejvíc!" A ještě bych připojila to, že si díky cestování strašně vážím svobody, jakou máme. Utvrdilo mě v názoru, že všude jsou lidi dobří a špatní, nehledě na barvu, vyznání, pohlaví nebo vzdělání. A všem, kteří nějak váhají, bych jako desítky lidí přede mnou vzkázala - lidi, jeďte! Nikdy se nemůže stát nic horšího, než že se zase budete muset vrátit zpátky :-). Prostě někam jet za prací nebo za poznáním už dávno není žádný hrdinství. Jezdí kdekdo, a pokud si člověk pořád dokola omílá svůj almanach výmluv, tak spíš nikam nechce, než že by nemohl.
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
