Tanzanská sjednocená republika. Najdete tam nejvyšší horu Afriky a část největšího i nejhlubšího afrického jezera. Domluvíte se tam svahilsky, ale třeba i anglicky a potkat tam můžete Míšu, která tam vede organizaci Bez mámy, z.s. Jak už název napovídá, čekejte od tohoto rozhovoru zajímavosti o afrických dětech a o práci s nimi, o Tanzanii jako takové, možná i uvědomění si toho, jak se tu vlastně máme dobře.
Ahoj Míšo, co Tě přivedlo k této krásné práci?
Poprvé jsem jela do Tanzanie v roce 2009 na dovolenou s manželem a naším společným kamarádem. Protože to měla být dlouhá dovolená, nechtěli jsme ji strávit jen odpočinkem, ale také něčím užitečným. Tehdy jsme kontaktovali již fungující organizaci Bez mámy, z.s. a nabídli jsme ji pomoc. Po návratu jsme se stali součástí této organizace a později jsme dokonce převzali její vedení.
Afrika nás lákala nejen jako jedno velké dobrodružství, ale také pocitem užitečnosti a touhou se rozdělit s těmi, kteří se nemají tak dobře jako my. Před naší první misí jsme dostali velkou podporu okolí, včetně finančních darů, za které jsme nakoupili postele na jednu internátní školu. My sami jsme první misi strávili tím, že jsme pomáhali na misijní stanici Mahango sklízet úrodu rýže. Byla to neuvěřitelná námaha na přímém slunci a jediné vybavení, které jsme měli k dispozici, byl srp na sečení, bambusová hůl na mlácení a ošatka na čištění rýže od plev. Ráno, v poledne a večer jsme měli k jídlu jen suchou rýži, občas fazole. Misijní stanice byla chudá a ve vsi se nedalo koupit nic k jídlu, pouze Coca Cola.
Jaká tam je kultura, vzdělávání, zdravotní péče?
Kultura se v Tanzánii odehrává takovým přirozeným způsobem: společným slavením důležitých životních milníků jako je dokončení studia, křest, svatba, pohřeb, nebo také slavením náboženských svátků (Vánoce, Velikonoce, konec Ramadánu apod.) Lidé se oblečou do nejlepších šatů, radují se nebo společně smutní, bubnují, tančí, jedí a povídají si.
Zdravotnictví by bylo jistě na samotnou kapitolu knihy. Kvalitní vyšetření i ošetření jsou sice dostupná v soukromých nemocnicích, avšak pro běžné Tanzánce to představuje velký finanční problém. Odběr krve a rentgen vyjde na 150 Kč, přičemž obyčejní lidé vydělají cca 500 Kč měsíčně. Není divu, že pak návštěvu doktorů odkládají, až je nakonec příliš pozdě.
Co se týče vzdělání, to v Tanzanii čelí opravdu mnoha výzvám. Venkovské školy mají velmi nízkou úroveň, mají nedostatek tříd, vybavení i učitelů. Nemají přístup ke kvalitní vodě, jsou bez elektřiny, do tříd prší a fouká, pro žáky se nevaří. Rozvoj škol na venkově je pomalý, protože zde žijí chudí lidé, závislí jen na tom, co si vypěstují. Místní po rozvoji touží a jsou ho schopni, jenže s ohledem na jejich finanční možnosti je stěží postřehnutelný. My z organizace Bez mámy přicházíme s propojením školy na konkrétní dárce z Evropy. Škola navrhne konkrétní zlepšení, vypracuje rozpočet a participuje prací, ale i financemi. Většinou realizace trvají 3 týdny, škola podá report a my si přijedeme vše osobně zkontrolovat. Mnoho škol je touto spolupráci motivováno natolik, že pro rozvoj školy nadchnou celou vesnici a ta je pak schopná udělat i finanční sbírku na novou třídu nebo záchody apod. Už se nám stalo, že mezi sebou vybrali víc peněz na pokrok, než přišlo od dárce z Evropy. Přesně tak by ta motivace projektu „Pomoc školám“ měla fungovat.
Popiš nám tedy přesný princip projektu Bez mámy, z.s., jak to funguje, v čem Tvá práce spočívá?
Naše činnost se dá shrnout do třech důležitých projektů / rámců.
První - Pomoc školám jsem popsala již výše.
Druhý je projekt Radost dětem, to je taková obdoba rodičovství na dálku. Společně s dárcem pomáháme konkrétnímu dítěti, které je v těžké životní situaci, buď mu chybí rodina úplně, nebo žije s jedním z rodičů či s nějakým příbuzným. Soustředíme se především na to, aby děti měly možnost vzdělání. Škola v Tanzanii plní z velké části nejen úkol vzdělávat, ale i vychovávat.
Třetí projekt se jmenuje Podpora komunitám – principem podpory komunit se řídíme i ve dvou předešlých projektech. Ale konkrétně zde tím označujeme podporu místních iniciativ, které mají skvělé úmysly, velké nasazení pro dobrou věc, ale chybí jim finance. Těmto komunitám pomáháme s přípravnou fázi projektu a s financováním. Aktuálně společně pracujeme na tom, jak děti ulice přivést zpátky k běžnému životu.
Podrobně jsou naše vize a projekty popsány na stránkách www.bezmamy.cz
Celý projekt „Bez mámy“ funguje od roku 2006 a je řízen na dálku, není závislý na neustálé přítomnosti členů týmu. Princip fungování je založen na spolupráci s místními. Moje práce spočívá v tom, činit tuto spolupráci maximálně efektivní. Na rozdíl od našich dobrovolníků, kteří si připravují program pro děti formou výukových prezentací, her nebo společné práce, mi na tuto činnost nezůstává dostatek času. Zabývám se řízením projektů: během mise musím navštívit 19 škol minimálně dvakrát (při předávání dotace a pak při kontrole). Také navštěvuji děti, které podporujeme v rodinách, tj. asi 20 domácností. To všechno je velmi časově náročné. Místa jsou daleko od sebe a ne všude se dá dostat autem. Po návštěvách zpracovávám zpětnou vazbu pro dárce, ať už se jedná o dopisy a fotografie dětí nebo reporty z projektů ve školách. Kvůli špatnému internetovému spojení je to opravdu zkouška trpělivosti.
Nicméně každá neděle patří dětem v Centru Mahango. Ráno se připojím k nim, když jdou do kostela a odpoledne pro ně s dobrovolníky chystáme hry a další zábavu. Letos jsem dětem také dvakrát vařila zeleninovou polévku, strašně jim chutná. Říkají tomu Supu ya Cheki (česká polévka).
Můžeš nám říct nějaký konkrétní příběh o některém dítěti, kterému jsi pomohla?
Pomoc jakémukoliv z dětí je vždy otázkou komunitní spolupráce. Někdy to je soused nebo starosta, kdo nás upozorní na těžký osud daného dítěte. Pak je důležité odhodlání místní iniciativy přijmout dítě pod svou střechu. V případě Centra pro sirotky Mahango je to kongregace řeholních sester. A nakonec je na nás z organizace Bez mámy dostat příběh dítěte do světa a zajistit mu podporu dárce.
Chlapce jménem Simoni zanechala matka hned v porodnici, později se vrátila, ale pak zase dítě opustila. Bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Lékaři nejprve umístili Simoniho do kojeneckého ústavu, kde se děti ocitnou za různých okolností, například je místní naleznou v kukuřičném poli. Zhruba od 3 let je Simoni v Centru Mahango, nyní je mu 10 a nám je jasné, že si sebou nese nejen trauma, ale i nějakou formu autismu. Naučil se trochu číst a psát, ale základní školu určitě nedokončí úspěšně. Jeho dětství začalo nešťastně, ale nedá se s jistotou předpovídat ani jeho budoucnost. Věříme, že s naší pomocí se naučí, jak se o sebe postarat. Už teď vidíme, že je velmi empatický a umí dobře pečovat o domácí zvířata.
Jaké nejradostnější zážitky a okamžiky jsi při práci s dětmi zažila?
Mezi nejradostnější okamžiky patří, když se děti naučí něco nového, například začnou komunikovat v angličtině a odváží se mluvit samy od sebe. To cítím vždycky velkou hrdost.
Jindy mě potěší, že je mám za zády jako anděly strážné. Obzvláště ve večerních hodinách, když se vracím do pokoje z večeře v jídelně a narazím na hada nebo škorpióna. To stačí jen zaječet a hned se za mnou objeví „malá likvidační četa“. Dobře vědí, co je nebezpečné, ať už pro nás lidi nebo pro slepičky v kurníku. Když na to přijde, had dokáže za noc „vymlátit“ celý kurník.
Nedávno mi udělala radost malá Scolastika. Společně jsme sbírali odpadky, a ona našla malý kelímek, do kterého uplácala bábovičku. Vyklopila ji na tácek a když mi ji podávala snažila se anglicky zpívat „Happy Birthday to you“… Málem jsem se rozbrečela.
Jak celkově na Tebe působí Afrika nejen po stránce pracovní, ale i osobní? Je zde práce vhodná pro každého? Měla bys nějaký vzkaz pro ty, kteří by tam chtěli pracovat v podobném oboru jako Ty?
V Tanzanii jsem 2-3 měsíce v roce, teď po letech jsem si zvykla na specifika, která práci tam doprovází. Překonávání vzdálenosti je mnohem náročnější než u nás. Není to jen logistika, co je náročné, ale i organizace setkání, nebo jiné činnosti. Všechno trvá víc času. Buď začnou deště nebo je výpadek elektřiny nebo přestane fungovat internet. Jindy je uzavřen obchod nebo škola, protože všichni odešli na pohřeb. Je potřeba se obrnit trpělivostí a mít vždy plán B. Ve spolupráci s místními jsme se naučili, že je zbytečné za každou cenu implementovat vlastní představy. Prvotní impuls musí být od nich, jinak není projekt udržitelný. Postupně se naše představy protnou do společné spokojenosti. Všem, kdo touží pracovat v Africe, bych doporučila, aby nejprve dali bokem své představy a vyhradili si dostatek času na to, poznat místo i lidi, zvyklosti a principy, a pak se teprve ke své představě vrátili.
Uživí Tě tento projekt spolehlivě?
V organizaci Bez mámy, z.s. mám poloviční úvazek se symbolickým platem. Jednoznačně mě tato práce neuživí, ale naštěstí se ji mohu věnovat, protože jsme se doma na tom tak domluvili. Oba s manželem činnost v Bez mámy vnímáme jako svoje poslání. Já jezdím do Tanzanie každý rok, manžel tehdy, pokud mu to jeho zaměstnání dovolí.
Pro neziskový sektor v Česku bych si přála, aby lidé, kteří v něm pracují, dostávali adekvátní odměnu za svou činnost. Dneska už se „charita“ nedá dělat tak, že se jí člověk věnuje hoďku a půl po práci. Aby byla dobře organizovaná a její činnost smysluplná, vyžaduje plnou pozornost kvalitních lidí. Ale věřím, že dárci si postupně uvědomují, že i neziskový sektor má svoje opodstatněné režijní náklady.
Nějaká vtipná příhoda na závěr?
Při naši první misi měl kamarád Michal s sebou batoh z kozí kůže, který si kdysi koupil v africkém Mali. Cestou v horku se mu zapařil, a tak když jsme dojeli do Centra Mahango, batoh vyčistil a dal sušit ven na keř. Po pár hodinách však batoh zmizel. Hledat ho pomáhala místní řeholní sestra Dorothea, která samozřejmě nejprve vyčinila místním dětem, protože si myslela, že ho ukradly. Ale pak se zahleděla do dálky, a to, co viděla, vyjádřila lámanou angličtinou: „Sorry, but the bag of Mr. Mikaeli was eaten by a dog!“ To mě pobavilo, jak se africký batoh navrátil opět, a to doslova, do lůna Afriky.
Co tě zaujalo? Napiš komentář...