Michal je houslista tělem i duší, v roce 2017 se účastnil tour s houslemi, procestoval celou Evropu a svou vášeň našel v čokoládě. Jaké byly jeho začátky?
Hudba? Skoro všechno. ¾ života, od 6 let, hraju na housle. Začal jsem v ZUŠ, kdy mě přivedli k muzice rodiče, babička, děda. Dříve mě to nebavilo vůbec - prstové cvičení, smyky, etudy. Jako nástroj se mi však vždy moc líbily, ale nebavilo mě cvičit, naštěstí mě vždycky přesvědčili doma, říkali, že to k něčemu bude. Když jsem šel pak na výšku, tak toho babička pomalu i litovala, protože jsem měl moc hraní a neměl tolik času se věnovat škole.
Ano, aktuálně je mezi mými hlavními kapelami CM Pajtáš, ale spolupracuji i s dalšími projekty (např. svatební agentury, kapely Hazafele, LH Metošé, Novoveská Banda, Grossianka).
Mé začátky byly v dětské cimbálovce Pramének v Uherském Ostrohu. Tam nás učitelé vycepovali, zpětně folkloristi poznají, např. Aleš Smutný, Miroslav Kolacia, Radim Havlíček a pan ředitel František Říha, těm bych zpětně chtěl poděkovat, pokud to čtou. Jak to začalo dávat výsledky, začalo mě to víc a víc bavit. Vyhráli jsme celostátní kolo v cimbálových muzikách, postupem času jsem začal hrát s CM Lintava v Kunovicích s Ondrou Simanem. Když se člověk tomu věnuje, zabere to strašně moc času a energie, na druhou stranu hodně procestuje, pozná dost lidí a získá mnoho kontaktů. Na vysoké jsem začal hrát v Pajtášu a po různých akcích v Brně.
U tohoto projektu jsme měli poskládanou cimbálovku, bylo nás 7 členů s tím, že každý byl z jiné cimbálové muziky. Byla to celkem náhoda, hrával jsem akce s kamarádem Vaškem Kopelcem, který byl spolužákem Voxela a měl za úkol poskládat muzikanty na jeho svatbu. Tam jsem hrál druhé housle. Z této skupiny potom Voxel poskládal hudebníky pro jeho turné. Začalo se intenzivně zkoušet, celý rok jsme se připravovali, pak se jelo po celé republice.
Tak teď nejvíc kamenovaná Itálie kvůli COVID-19, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko, Německo, Rusko, Ukrajina. Slovensko je snad každý druhý týden. Taky Polsko, Rakousko, Anglie.
Brigáda, která mi ukázala, že je potřeba se hodně snažit a stále posouvat vpřed, bylo vyvážení suti ve strojním podniku, byla extrémně fyzicky náročná. Celkově jsem prošel mnoha brigádami, pocházím z vesnice, rodiče mi vždycky říkali, že se muzikou neuživím, že to je takový koníček.
Teď už vím, že to není pravda, protože se muzikou dá uživit ještě lépe než „normální prací“, ale je potřeba vyzkoušet si všechno.
Už na střední škole jsem vymetal brigády, abych nebyl úplně závislý na rodičích. Vyzkoušel jsem řadu brigád, od prací na stavbě, přes call centrum, řidiče až po finanční poradce. Na vysoké jsem stále brigádničil, ale hlavní motivace byla dodělat školu, ta později opadla, jakmile jsem měl rozjetý byznys v muzice, to pak zabíralo dost času a motivace dodělat školu jisto jistě opadla.
Střední školu stavební jsem zvolil s vidinou architektury, kde se to víc vyprofilovalo na pozemák. Pokračoval jsem na vysokou do Brna, kde tomu osud nepřál a matematika mi byla osudová. Ještě jsem to nechtěl vzdát a zkusil jsem Stavby na bázi dřeva na Mendlovce, tady mi postupně to studium přestalo dávat smysl a nenacházel jsem tam už sebe. Odešel jsem a zkusil externě spolupracovat v projekci mých kamarádu v Uherském Ostrohu. Zkusil jsem si tvrdou praxi projektanta. Ta se pojila i s dalšími formalitami stavařiny jako obíhání úřadů, vodaři, hasiči a další zvyšující se nároky. Tady jsem zjistil, že tohle není nic pro mě. Jsem člověk, který má rád jednání „face to face“ a dělá radost hudbou. V ten moment mi došla zajímavá nabídka od Ondry Vinklera – profesionálního basisty v CM Ondráš, ať dělám obchodního zástupce rozjíždějící se firmy Janáčkovy pralinky. Na nabídku jsem kývnul a určitý čas to nějak fungovalo. Ondra se poté pustil do profi dráhy hudebníka a nezbývalo mu tolik času na firmu jako mně, který přes den řešil pralinky a večer hrál. Tím jsem převzal Janáčkovy pralinky – tento nápad se mi neskutečně líbil, protože miluju sladké a v mých očích to má velký potenciál, protože jde o ručně vyráběné pralinky v Brně. Hodně se rozmáhají raw věci, ruční výroba, čokoláda belgická, bean to bar čokoláda. V začátcích tu manufakturu zastávala muzikantka – klavíristka z konzervatoře, která to později už časově taky nezvládala a hledali se další dodavatelé.
Jak jsem říkal, miluju sladké, tak jsem hledat nějakou spojení s Moravou, cimbálovkou, vínem. Na gastrofestivalech sklidily úspěch naše vinné pralinky a vinné želé bez alkoholu. Postupem času jsme byli zváni na více akcí a festivalů, které se většinou v létě konají venku, začali jsme mít problém s tající čokoládou. S kamarádem jsme vymysleli čokoládové pivo a dali mu název „Čokoládový Leoš" – je to naše „dítě“, neboť celý proces trval osm měsíců. Na českém trhu toho moc není a co je, je většinou jenom sezónní. Nechali jsme si posílat vzorky z Belgie, ale to byly chutě, které by u Čechů moc nepochodily, tak jsme si je začali ladit sami. Zkoušely jsme různé speciály, nakonec vyhrála IPA 14°. Složitý byl i proces degustace, kdy nám pomáhali i štamgasti od kamaráda Zdeňka z hospody U Valáška a postupně se receptura vytříbila. Teď máme čepovaného i lahvového Leoše.
Novinky se snažíme vždy vydávat na trzích v Brně na Svoboďáku. Letos jsme měli v plánu Chilli čokoládovou omáčku představit na Svoboďákum ale kvůli koronaviru jsme ji představili na sociálních sítích a můžete si všechny naše produkty objednat na e-shopu.
Rád experimentuju s tím, co mám rád, co se pojí s muzikou a moravskou kulturou. Často hrajeme na zabijačkách a vím, jak se dělají klobásky. Zkoušel jsem klobásky s bean to bar čokoládou, ale to nebylo úplně ono :-D Tak jsme vymysleli chilli čokoládovou omáčku, která bude jak ke klobáskám, tak hermelínu nebo steaku. Vloni na vánoční trhy v Brně jsme měli i čokoládový svařák s pravými kakaovými boby s názvem „Čokoliška".
Kamennou prodejnu zatím nemáme. Ale na různých gastrofestivalech a hudebních akcích, o kterých informujeme na Facebooku, Instagramu a webu „Janáčkovy pralinky". Ochutnat pralinky můžete ve vybraných kavárnách po Brně, Leoše v pivnicích, restauracích a čoko chilli omáčku i v řeznictví
Občas nás život zavede nakonec úplně na jinou profesi, než jsme plánovali. Měli jste to stejně jako Michal?
Líbí se Vám článek? Sdílejte se svými přáteli
